Profil autora
Jak jsem začala psát? Zásadní a průlomová údálost mého literárního života mne stihla již na prvním stupni základní školy, kdy jsem na vánoční besídce školy v přírodě sklidila velký úspěch s rozsáhlou několikařádkovou povídkou Koníček Skeleton, která pojednávala o hlubokém tématu: “Proč kobylka, která pořád vyhrávala závody najednou doběhla až druhá?” a končila brilantní pointou “A kobylka doběhla a porodila hříbátko a všichni už věděli, proč doběhla až druhá, a ne první. A její hříbátko mělo na čele lysinku ve tvaru hvězdičky a jmenovalo se Skelet a když vyrostlo, vyhrávalo všechny závody, jako jeho maminka.” Oproti očekávání jsem ovčem nebyla ihned kontaktována světovými agenty a nebyla mi nabídnuta několikamilionová smlouva, prodej práv na zfilmování a další benefity s tím spojené. Díky této nespravedlnosti osudu se mé nejbrilantnější dílo nedochovalo v celé délce a je pro lidstvo navždy ztraceno.
O psaní jsem se samozřejmě pokoušela i dál, přes pohádky o koních jsem se dostala k “básním” (ehm, ehm) a nakonec dospěla k dalšímu brilantnímu dílu “Velké kočky”, ve kterých jsem bezostyšně vykradla film Kočičí lidé, několik svazků Stop hrůzy a stvořila dvanáctistránkovou povídku, kterou jsem hrdě předala učiteli českého jazyka a literatury na střední škole. Zde bych ráda uvedla, že povídka byla bohatě ilustrovaná, vytištěná na prvotřídním papíru a proložená clipartovými obrázky leopardů ve skoku. Oproti očekávání jsem opět nebyla kontaktována světovými agenty – veledílo mi bylo pouze učitelem vráceno se slovy “Není to moc dobré, měla byste více pracovat na slohu a nemá to myšlenku.”
Po obřím úspěchu Koníčka Skeletona jsem, jako každá dětská celebrita, byla hluboce otřesena zjištěním, že skutečně asi nejsem geniální spisovatelka. Zařekla jsem se, že už nikdy nic nenapíši a odebrala se do místní knihovny, kde jsem v průběhu několika následujících let přečetla celou scifi a fantasy sekci.
Kupodivu právě tohle trucování mi dalo nejvíc – načetla jsem si, jak věci fungují, jak se slova skládají dohromady, jak vypadá dobrý dialog a co se mi líbí a co ne. Mými učiteli se stali Jean. M. Auelová, Andre Nortonová, Robert Holdstock, Raymond Feist, David Eddings, Glen Cook a spousta dalších autorů, kteří se dostali do knihovny, zlevněných knih, či knihovniček mých bohatších známých.
V roce 2001 jsem se pokusila o další veledílo a poslala ho do soutěže a světe div se, ačkoli mne světoví kritici opět nebombardovali telefonáty (podezřívám z toho fakt, že jsem v té době ještě neměla mobil), umístila jsem se na druhém místě v soutěži Ramax. Následoval úspěch s první účastí v O rukavici lorda Trollslayera a první dvě publikované povídky – Stopař v Dechu draka a Halvena v Drakobijcích. A v ten moment jsme pochopila, že možná, přeci jen, opravdu umím psát. Pustila jsem se do dalších soutěží, kde jsem se převážně umisťovala, třebaže na první trojici míst jsem dosáhla jen někdy, začala jsem se vydávat v soutěžních sbornících a pak přišlo i pár povídek a článků psaných mimo soutěže. Dokončit první knihu mi kvůli životním problémům sice nějaký čas trvalo, ale je tu a pracuji na dalších. Časem jsem si uvědomila, že jsem spíše než povídkový, jsem knižní autor, protože knihy poskytují přeci jen více prostoru pro rozvinutí příběhu.
Tak, a to by bylo asi tak všechno… teď už vlastním mobilní telefon a čekám na nabídky světových agentů. Zatím nevolají, ale kdo ví, třeba jednou… ;)
