Laidra
(Laidra, rozpracovaná kniha, epická temná fantasy – plánovaný rozsah 500+ stran)
Jak chutná život? Jaká je cena magie? Jak moc tíží břemeno vlády?
Všechny tvory tohoto světa poutají tři zákony – hlas krve, síla podoby a chuť moci. Jim se všichni podrobují, jimi se snaží vládnout ostatním, skrze ně hledají své místo v koloběhu života a smrti. Jediné tři zákony v chaosu země zničené válkou, která vyhladila dvě třetiny všeho živého, kontinentu, kde bohové navždy usnuli a magie proudí vzduchem spolu s poryvy větru.
Svět upířích vládců, kteří po velké válce zvítězili v boji o moc, a lidí a bestií, kterým nezbylo, než novým pánům sloužit.
A Laidry… života, který už jen svou existencí zlomil jeden z nejvyšších zákonů.
Ukázka
Mlha. Tma. Temnotou kolem jen občas blýsklo lesklé vlákno transportních cest, zjitřených náhlým pohybem či cizí přítomností. Byly jich stovky, Třpytily se jako doširoka rozhozená pavučina, jako jemné hedvábné vlasy spící obryně. Krajka stvořená ze světla a hmoty, jaká nemohla existovat ve skutečném světě. Prapůvodní svět. To, co zbylo po stvoření sfér a života v nich. To, co se tiše skrývalo mezi nimi a hrozilo je jednou pohltit, je i všechen život v nich.
Laidra milovala ten pohled, o to více, že byl tolik nebezpečný. Existence mezi bytím na nebytím, jednou nohou tam, kde se zrodili bohové, kde démoni formovali svět pouhou myšlenkou, kde vykročení z cesty znamenalo konec ? konec nejen těla, ale i mysli, duše… přechod v dokonale tiché nebytí. Cítila tu podivný klid… cítila se tu doma.
Její kůň to ale viděl jinak. Nerozuměl náhlému zmizení všech pachů a zvuků, nechápal, proč cítí pod nohama zemi, a vidí jen propast bez okraje a bez konce. Nechápal, proč najednou zhaslo slunce a vzduch se zastavil. Nechápal a bál se, až se celý třásl a od tlamy mu odkapávaly chomáče pěny.
Jezdkyně, která stála vedle něj, držela za uzdu a šeptala uklidňující slova, ale měla ve všem jasno. Nebála se. Proč taky. Ano, při cestě mezi sférami tančila na ostří nože, ale kdy ne.
Temnotou se mihl poplašený zajíc. Klepal se, oči vytřeštěné. Stejně jako kůň nechápal, kde se octl. Musel proběhnout jedním ze starých portálů v lesích. O polovině z nich nikdo netušil, kam vedou… a použít je by byla sebevražda. Zajíc udělal osudovou chybu. Pohnul se. Skočil. Zvířátko zmizelo v záblesku světla. Kdo ví, kde se vynořilo, či co ho pohltilo.
Portál kus od Jezerního města, už to nemohlo trvat dlouho, odtamtud pak musela koňmo. Neuměla mezi sférami cestovat sama, jako jiní z jejího klanu, nanejvýš použít starý ověřený portál, který již stovky, možná tisíce let, vedl z místa na místo, jako bezpečná zkratka pro ty, kteří věděli, jak ji použít. Směr a rychlost neovládaly kroky, jen a pouze silná mysl schopná určit směr v chaosu mezi světy. Pokud jeden nevěděl, kam míří, a nedovedl si uchovat myšlenku na to místo na předním místě své mysli, byl ztracen. Sféra vládců meče nebyla nikdy daleko a její věčně hladoví obyvatelé doslova prahli i po té nejmenší stopě života, jíž by mohli pohltit.
Ano… sféra démonů. Balík na zádech ji tížil. Rezonoval tichou písní tohoto světa beze světa, volal, lákal, zrazoval od cíle. Přesto ho neodložila. Nemohla. Nechtěla. Byl částí jí, kusem, který nemohla odložit, jejím osudem a spásou. Prokletím, které přijala, aby mohla bojovat s osudem a údělem, který jí určil rod a krev.
Kůň tiše zaržál a vytrhl ji ze zamyšlení. Jemně mu položila ruku na plec. Svaly se chvěly, šlachy pod kůží sebou nervózně škubaly. Něco tu bylo. I ona ucítila cizí přítomnost. Vše sledující oči, plížící se hladovou mysl. Koutkem oka postřehla, jak se temnotou mihl stín. Byl by neviditelný, kdyby svým tělem na chvíli nezakryl třpyt vzdálených cest.
Najednou byl za ní. Prudce se ohlédla. Neviděla ho, ale cítila. Démon.
Dýka jí do dlaně vklouzla sama, v ten samý moment jí došlo, že tady kruh nenačrtne.
Kůň nevydržel a začal tančit kolem. Sevřela uzdu pevněji a strhla mu hlavu k zemi. Jezerní město nemohlo být daleko. Ještě chvíli ještě?
Smrt! Přítomnost smrti zavanula kolem. Nepřirozená smrt. Nepřirozený život. A hluboké zlaté oči zářící tmou.
Setřásla ze sebe halucinaci, donutila se nepohnout, nezpanikařit. A najednou si uvědomila… že má strach. Bála se, ruka se jí chvěla.
Rána. Kůň vyhodil kopyty a srazil ji na kolena. Zešílel. Mlátil kolem sebe jako šílený v zoufalém pokusu se uvolnit. Dostala ránu, další. Zuby jí chňaply po ramenu, hlava praštila do hrudi a vyrazila dech. Držet uzdu by byla sebevražda, nedovedla ho udržet, strhl by ji s sebou. Pustila kožený řemen.
Řev zabíjeného zvířete zazněl jen okamžik poté.
Teď byla řada na ní.
Démon obcházel kolem. Kroužil. Byl cítit krví a touhou.
Magický proud ji stále ještě nesl k Jezernímu městu jako neviditelná řeka, ale zpomaloval. Cíl se stával nejistým. Příliš se soustředila na dravce, málo na bezpečnou cestu.
A netvor udeřil.
Kostěnému ocasu uhnula jen o vlásek. Dýka máchla vzduchem a vznítila se modrým plamenem. Studené světlo zazářilo jako lampa. Rozžhnulo celý proud jako modrou mlhu táhnoucí se odnikud nikam.
Ale neodhalila nic.
Démon váhal. Došlo mu, že nemá tu čest s pouhým zvířetem. Přesto cítila jeho přítomnost, jeho touhu po jejím životě.
Přítomnost smrti byla téměř hmatatelná. Nemrtví? Něco na něm nechalo ten otisk.
Nemohla s ním bojovat, proudy by ji vysály jako slunce houbu.
Znovu zapátral, znovu se přiblížil.
Neviděla ho, ale vnímala živoucí masu. Tělo bylo velké. Snad plazí.
Soustřeď se. Jezerní město. Soustřeď se. Zažehni plamen. Soustřeď se. Čekej. Ještě čekej. TEĎ!
Když se polohmotné démonovo tělo smýklo příliš blízko, její ruka na hladké kůži vypálila živou ránu. Proudy se otřásly, když masa energie a hmoty změnila svůj směr. Mířil přímo na ni.
Neměla volbu. Strhla černý balík z ramene a šla do kolen. Zapřela ho před sebe jako štít. V pokleku jen tak tak udržela sílu nárazu démonova těla. Nehrál si. Teď ji zkoušel, další úder už bude zabíjet.
Laidra chytila za rudou šňůru držící látku pohromadě a trhla. V modravé temnotě se odhalilo tělo meče ze skla. Ne, to nebylo sklo. Byl to krystal, jaký se na světě již nenalézal. Meč, který patřil sem na počátek, do nicoty, mezi světy. Zpíval, objímal, lákal. Rezonoval zpěvem rané magie kolem, jejím vlastním životem i energií démona. Pak se v něm rozsvítila fialková záře. Rozžínala se z nitra meče a postupně nabývala na intenzitě.
Podstatu démona už znala, přesto… jeho tělo bylo skryté. Číhal. Chtěl udeřit, nebo poznal její podstatu a chtěl uniknout?
Jenže tady nemohla bojovat. Tady?
Netvor se rozhodl.
Meč zablýskl jasným světlem, když démon znovu zaútočil.
Neměla na vybranou. Zaklela a chytila jílec oběma rukama. Pevně se zapřela a obouruční zbraň zdvihla před sebe.
“Tak pojď!” sykla. “Nebojím se!”
Nic.
Tiché hučení nicoty.
A v dalším úderu srdce přišla smršť.
Ucítila ho za sebou a otočila se jeho směrem. Viděla, jak na ni letí masa hmoty, měnící se a nabírající tvar.
Měla jen okamžik na rozhodnutí.
Nebylo co rozhodovat.
Sevřela ostří holou dlaní a vyslovila první slovo slibu. Meč se napil krve, ochutnal život, poznal slib a obrovská moc se podvolila. Sféry se otřásly. Magie zavířila kolem. Pak se sevřela a z krvavé skvrny na ostří vystřelila vůči protivníkovi. Modrý plamen cesty se zformoval v hadí tělo a sevřel se kolem černého stínu.
Démon překvapeně zaryčel. Ten zvuk jí málem protrhl ušní bubínky. Přesto nedovedl odolávat síle meče a jeho paní. Nebyl zkušený. Kníže možná, možná i mladý nezkušený princ, protože dovedl uniknout ze sféry démonů, víc ale ne. Jiný by věděl, že?
Temnotou opět zazářily jasné oči. Zlaté, plné jisker tančících v hlubině. A pak se ty oči obrátily vůči ní.
Laidřiným tělem proběhl záchvěv. Bylo to, jako by jí obrátili vnitřnosti naruby.
Proud cesty zazářil jasněji.
Ne!
Neměla čas, cítila, jak ji opouštějí síly a tělem probíhají první známky záchvatu. Ale nemohla démona nechat uniknout. Pokud ho teď pustí, pokud ho jen na okamžik uvolní, obrátí se proti ní.
Soustředila všechnu energii do plamene a posílila jím hada.
Zas ty oči. Vlna přítomnosti uprostřed nicoty. Něco silného, něco, z čeho měla větší hrůzu než z démonického netvora před sebou. Halucinace z hlubiny její vlastní minulosti. Zlaté oči nad kolébkou, přítomnost smrti, dokonalá bezbrannost, kdy je z těla vysávána síla a obracena proti němu samotnému… a pak krev. Vzpomínka na krev a nůž v ruce muže v zeleném.
Halucinace ji zcela pohltila, už se jí nedovedla bránit.
Padla na kolena. Nesměla pustit ven víc síly meče! Proudy ji vysávaly a přes halucinaci obřích zlatých zornic už téměř neviděla. Ještě kousek a bude konec… už nedovedla udržet směr, nedovedla…
Musela ven. Rychle!
Démon zaváhal, když se sevření bílého hada uvolnilo. Věděl, že má čest s démonem silnějším, než je sám, čekal další útok protivníka, poslední ránu.
Jenže Laidra věděla, že už nemá šanci vlastního démona udržet. Točila se jí hlava a tělo se otřásalo v předzvěsti záchvatu. Nemohla. Nedovedla…
Rychle pryč.
Ven odsud.
Kamkoli, jen pryč!
Sevřela meč co nejpevněji mohla. “Ven!” zaúpěla, zatímco jí zuby zcvakly a prokously ret.
V tu chvíli se nezmohla na víc, než aby zabránila křečovitě staženým svalům celého těla, aby ji zkroutily jako luk. Cítila, jak se šlachy napínají na maximum a křeč pohlcuje celé tělo.
Už nemohla. Byl konec.
Hade…
HADE, POMOC!
Nestvůra ucítila, že protivník ztrácí sílu. Proud transportních cest se zavlnil a tělo cestovatelky se začalo propadat do temnoty. Nehodlal ji pustit tak snadno. Nehodlal se vzdát kořisti, co právě přestala bojovat a tak si podepsala rozsudek smrti.
Vyrazil k poslednímu úderu, tlamu plnou zubů doširoka roztaženou. Ve stejný moment se ale kolem mihla zářící silueta a zmizela v průsvitném ostří meče. Kolem dívky se ovinula bílá křídla. V dalším záblesku byla pryč.
Pak už jen mlha. Tma. Kolem blýskala lesklá vlákna transportních cest. Ticho.